Start teleskopu Hubble na palubě raketoplánu Discovery

Video puzzle

Dne 24. dubna 1990 odstartoval z rampy Launch Complex 39B v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě raketoplán Discovery s misí STS-31. V jeho nákladovém prostoru byl uložen Hubbleův vesmírný dalekohled, společný projekt NASA a Evropské kosmické agentury. Šlo o okamžik, který spojoval dlouhé roky příprav s velmi konkrétním technickým úkolem: dopravit velkou a složitou observatoř na oběžnou dráhu Země a bezpečně ji tam uvést do provozu.

Samotná myšlenka vesmírného dalekohledu nevznikla krátce před startem. O orbitální observatoři, která by pozorovala vesmír bez rušení zemskou atmosférou, se uvažovalo už dříve, ale cesta k realizaci byla dlouhá. Důležitým krokem bylo schválení financování projektu americkým Kongresem v roce 1977. Od počátku také nešlo jen o americký podnik. Evropská kosmická agentura se na programu podílela a projekt tak získal podobu rozsáhlé mezinárodní vědecké infrastruktury.

V dubnu 1990 však už nebyla v popředí hlavně koncepce, nýbrž provedení. Hubble nebyl malý experiment, který by šlo jednoduše vypustit jako běžný satelit. Byl navržen jako velká observatoř určená pro dlouhodobý provoz a tehdejší plán počítal s tím, že bude v budoucnu možné provádět servisní zásahy astronautů. To ovlivnilo i způsob vypuštění. NASA a plánovači mise zvolili pilotovanou dopravu raketoplánem, což umožnilo přesné vypuštění z nákladového prostoru, ale zároveň to kladlo vysoké nároky na posádku i techniku.

Posádku STS-31 tvořili Loren J. Shriver, Charles F. Bolden Jr., Bruce McCandless II, Steven A. Hawley a Kathryn D. Sullivan. Každý člen měl v průběhu mise svou přesně vymezenou roli, protože úspěch nezávisel jen na startu samotném. Bylo třeba zvládnout let na oběžnou dráhu, přípravu observatoře k vypuštění i sled událostí po oddělení od raketoplánu. U takto sledované mise nebyl prostor pro improvizaci.

Start Discovery byl první velkou zkouškou. Raketoplán musel vynést nejen lidskou posádku, ale i mimořádně cenný vědecký náklad. Jakákoli vážná porucha při startu by neohrozila jen misi STS-31, ale i program, do něhož byly vloženy roky práce a značné prostředky. V tomto smyslu představoval let okamžik soustředěného rizika: technický systém musel fungovat přesně a lidé na palubě museli navázat dalšími kroky bez chyby.

Po dosažení oběžné dráhy následovala další klíčová fáze. Dne 25. dubna 1990 byl Hubbleův vesmírný dalekohled vypuštěn z nákladového prostoru Discovery. Observatoř byla umístěna na nízkou oběžnou dráhu Země ve výšce přibližně 547 kilometrů. Tím začala nová etapa programu: Hubble se stal samostatně pracující observatoří, určenou k dlouhodobým astronomickým pozorováním.

Tento krok mohl zvenčí působit jako hladké dokončení předem nacvičeného postupu, ale ve skutečnosti šlo o mimořádně citlivou operaci. Vypuštění velkého teleskopu z pilotované kosmické lodi vyžadovalo přesné načasování a kontrolu. Selhání mechanismu, problém při oddělení nebo potíže při počáteční aktivaci mohly výrazně poškodit celý vědecký záměr. Úspěšné vypuštění proto neznamenalo jen technický výkon, ale i potvrzení, že zvolený model spolupráce mezi pilotovanou kosmonautikou a vědeckou infrastrukturou může fungovat.

Hubbleův start také dobře ukazuje logiku kosmických programů konce 20. století. Raketoplánová éra nebyla spojena pouze s lety astronautů jako takovými, ale také s dopravou, vypouštěním a pozdějším servisem složitých zařízení na oběžné dráze. Hubble byl příkladem observatoře, která měla mít dlouhou životnost a která byla od počátku zasazena do širšího institucionálního rámce. NASA zajišťovala hlavní část programu, zatímco účast Evropské kosmické agentury podtrhovala, že šlo o projekt přesahující jedinou národní agenturu.

Pozdější vývoj dal tomuto rozhodnutí další význam. V roce 1993 provedla mise STS-61 servisní zásah, při němž byla opravena známá optická vada teleskopu. Tato skutečnost patří k širším dějinám Hubbleova programu, ale už start v roce 1990 ukazuje, proč byl servisní přístup důležitý od samého počátku. Observatoř nebyla chápána jako jednorázově vypuštěný přístroj bez možnosti zásahu, nýbrž jako zařízení, s nímž se počítalo v delším časovém horizontu.

Proč na tom stále záleží

Start Hubbleova vesmírného dalekohledu zůstává důležitý z několika historických důvodů. Především ukázal, jak mohla pilotovaná kosmonautika v éře raketoplánů sloužit vědě jinak než jen symbolicky. Astronauti nebyli na misi STS-31 jen pasažéry technologického systému; byli součástí postupu, který umožnil dopravit a vypustit velký vědecký přístroj s vysokou přesností.

Stejně podstatný je i mezinárodní rozměr celé mise. Spolupráce NASA a Evropské kosmické agentury nebyla vedlejším doplňkem, ale součástí struktury programu. Hubble tak představoval model výzkumné infrastruktury, kterou nesla a využívala širší instituční síť. V tomto ohledu se stal příkladem dlouhodobé spolupráce na velkém vědeckém projektu.

Důležitý je také samotný princip observatoře na oběžné dráze, kterou lze navrhnout pro dlouhé období provozu a případné servisní zásahy. Mise STS-31 neznamenala jen dopravení jednoho přístroje do vesmíru. Otevírala program, který se stal trvalým referenčním bodem pro to, jak mohou být budovány, udržovány a provozovány kosmické vědecké mise.

Když Discovery v dubnu 1990 odstartoval, nešlo tedy pouze o další let raketoplánu. Šlo o převedení dlouho připravovaného vědeckého projektu do reality oběžné dráhy. V okamžiku vypuštění se Hubble změnil z pečlivě sestaveného nákladu v observatoř, která měla po mnoho let sledovat vesmír z výšky několika stovek kilometrů nad Zemí. Právě tím se start mise STS-31 stal jedním z určujících momentů moderních dějin kosmické vědy.