Pakt Molotov–Ribbentrop mezi Německem a Sovětským svazem

Dne 23. srpna 1939 byl v Moskvě podepsán německo-sovětský pakt o neútočení, známý jako pakt Molotov–Ribbentrop. Jména dostal podle ministrů zahraničí, kteří dokument podepsali: Vjačeslava Molotova za Sovětský svaz a Joachima von Ribbentropa za nacistické Německo. Na veřejnosti šlo o dohodu, podle níž se oba státy zavazovaly, že proti sobě nepovedou válku. V zákulisí však vznikl i tajný dodatečný protokol, který vymezoval sféry vlivu ve východní Evropě. To vše se odehrálo necelé dva týdny před německým útokem na Polsko.

Překvapivá dohoda mezi nepřáteli

Samotná dohoda působila na mnoho současníků překvapivě. Nacistické Německo a Sovětský svaz se ideologicky ostře vymezovaly jeden proti druhému a v předchozích letech se navzájem líčily jako zásadní nepřátelé. Přesto se v létě 1939 obě vedení rozhodla odložit veřejné nepřátelství stranou. Pro Adolfa Hitlera znamenala dohoda větší jistotu, že při plánovaném útoku na Polsko nebude muset okamžitě počítat se sovětským vojenským zásahem. Pro Josifa Stalina představovala možnost získat čas a současně prosadit sovětské zájmy v pohraničních oblastech východní Evropy.

K uzavření paktu předcházelo napjaté diplomatické období. V roce 1939 probíhala také jednání mezi Sovětským svazem, Británií a Francií, která měla hledat společný postup vůči rostoucí německé moci. Tato jednání se však rozpadla. V takové situaci se otevřel prostor pro přímou dohodu mezi Berlínem a Moskvou. Ribbentrop přicestoval do Moskvy k přímým rozhovorům a jednání dospěla rychle k výsledku.

Veřejný text a tajný protokol

Podpis se uskutečnil v Kremlu. Ve veřejné části dokumentu stálo, že se obě země zdrží vzájemného násilí, nepodpoří třetí stranu útočící na druhého signatáře a budou řešit spory konzultacemi. Takový text mohl působit jako běžná diplomatická smlouva své doby. Význam paktu však nespočíval jen v tom, co bylo zveřejněno, ale také v tom, co zveřejněno nebylo.

Tajný dodatečný protokol z 23. srpna 1939 vymezoval sféry vlivu v několika částech východní Evropy. Zahrnoval Finsko, Estonsko, Lotyšsko, východní Polsko a Besarábii. Jinými slovy, šlo o dohodu velmocí o prostoru, v němž každá z nich předpokládala zvláštní postavení. Právě tento skrytý rozměr paktu měl pro řadu zemí zásadní důsledky. Menší státy, jichž se dohoda týkala, se na jejím vyjednávání nepodílely.

Od Moskvy k invazi do Polska

Rozhodující význam paktu se ukázal velmi brzy. Dne 1. září 1939 Německo napadlo Polsko. Tím začala evropská válečná fáze druhé světové války. O něco později, 17. září 1939, vstoupily sovětské síly do východního Polska, které už bylo napadeno ze západu. Události tak odpovídaly logice předchozího rozdělení sfér vlivu. Pakt o neútočení tedy nebyl izolovaným diplomatickým aktem, ale součástí širšího přeskupení moci ve východní Evropě.

V následujících měsících a letech se důsledky dohody projevily i v dalších částech regionu. V historické paměti Polska a pobaltských zemí je pakt spojován nejen s počátkem války, ale také s pozdější okupací a ztrátou svrchovanosti. Právě proto má tento dokument jinou váhu než mnohé jiné meziválečné smlouvy: jeho dopad nebyl omezen na diplomatické archivy, ale zasáhl státní hranice, správu území i životy milionů lidí.

Paměť a význam pro východní Evropu

Zvláštní kapitolou se stala otázka tajného protokolu. Po dlouhou dobu patřila jeho existence k nejspornějším bodům veřejné debaty, ačkoli v historickém výzkumu byl dokument doložen. Postupné zveřejňování a pozdější oficiální uznání jeho existence posílily význam paktu jako příkladu, kdy vedle veřejné mezinárodní smlouvy existovala ještě neveřejná dohoda se samostatnými politickými cíli. To z něj činí důležitý případ pro studium diplomacie těsně před vypuknutím války.

Proč na tom stále záleží

Pakt Molotov–Ribbentrop zůstává důležitý z několika důvodů. Především ukazuje, že veřejný text smlouvy nemusí plně odhalovat skutečný obsah dohody mezi státy. Vedle oficiálního závazku neútočit na sebe existovalo i tajné územní ujednání, které pomáhá vysvětlit následný vývoj ve východní Evropě. Pro historiky i širší veřejnost je to připomínka, že mezinárodní politika se často odehrává současně na viditelné i skryté úrovni.

Událost má také trvalé místo v evropské historické paměti. V Polsku a v pobaltských státech je pakt připomínán jako okamžik, kdy o osudu menších zemí rozhodovaly velmoci bez jejich účasti. Proto zůstává součástí debat o okupaci, suverenitě a o tom, jak vyprávět dějiny druhé světové války ve střední a východní Evropě.

Nakonec je tento pakt významný i jako varovný příklad krátkodobé strategické dohody mezi režimy, které si jinak hluboce nedůvěřovaly. Ukazuje, jak rychle mohou mocenské zájmy převážit nad veřejně deklarovaným nepřátelstvím a jak zásadní následky mohou mít taková rozhodnutí pro státy, které nejsou u jednacího stolu. Právě proto se k 23. srpnu 1939 historici stále vracejí: nejen jako k datu podpisu jedné smlouvy, ale jako k bodu obratu v dějinách Evropy.