SwingPuzzles je bezplatná 3D puzzle hra v prohlížeči. Řeš denní historická puzzle nebo si vyber kolekci — bez stahování.
Načítání...
V Amsterdamu vychází Het Achterhuis Anne Frankové
Soukromé stránky psané v úkrytu se v poválečném Amsterdamu mění v knihu. Rozhodující byla cesta rukopisů od záchrany k vydání.
Anne Frank a první vydání Het Achterhuis, vydané v Amsterdamu 25. června 1947.
Dne 25. června 1947 vyšla v Amsterdamu u nakladatelství Contact kniha *Het Achterhuis*, první nizozemské vydání textů Anne Frankové. Šlo o okamžik, kdy se soukromé válečné zápisky židovské dívky, psané v úkrytu během německé okupace Nizozemska, poprvé proměnily v veřejně dostupnou knihu. Anne Franková se vydání nedožila. Její rukopisy se k tisku dostaly jen proto, že byly po zatčení ukrytých obyvatel zadního domu uchovány a po válce připraveny k vydání.
Anne Franková začala psát deník v roce 1942. Její rodina se tehdy v Amsterdamu skrývala před protižidovskou perzekucí v zadním traktu domu na adrese Prinsengracht 263, místě dnes známém jako Tajná přístavba neboli Secret Annex. V úkrytu nežila sama. Spolu s Frankovými se zde skrývali i další lidé a všichni byli závislí na pomoci několika zaměstnanců a podporovatelů zvenčí.
Anne psala mezi roky 1942 a 1944. Záznamy zachycují každodennost života v uzavřeném prostoru, napětí mezi obyvateli úkrytu, strach z odhalení i její vlastní přemýšlení o rodině, psaní a budoucnosti. Právě spojení bezprostředního osobního hlasu a historické situace později způsobilo, že deník získal mimořádné místo mezi svědectvími o pronásledování Židů za druhé světové války.
Příběh knihy ale nezačíná vydáním, nýbrž přerušením. Dne 4. srpna 1944 byli obyvatelé Tajné přístavby zatčeni. Anne Franková byla později zavražděna během holokaustu. Po zatčení zůstaly její sešity a volné listy v prostorách úkrytu. Miep Giesová, jedna z pomocnic, Anneiny papíry uchovala. Tento krok byl rozhodující: bez zachování rukopisů by žádná poválečná publikace neexistovala.
Po válce se Otto Frank, Annein otec, stal jediným z osmi ukrývaných, o němž je známo, že přežil. Po roce 1945 obdržel Anneiny rukopisy a musel rozhodnout, co s nimi udělat. Nešlo jen o soukromou vzpomínku na dceru. Rukopisy vznikaly v mimořádné situaci, byly osobní, místy intimní, a zároveň už tehdy nesly hodnotu svědectví. Rozhodnutí zpřístupnit je veřejnosti proto nebylo samozřejmé.
Při přípravě ke knižnímu vydání bylo třeba text uspořádat do podoby, která by mohla vyjít tiskem. Tím se deník zařadil do širší poválečné otázky, jak zacházet s osobními dokumenty po období masového pronásledování a války. V případě Anne Frankové byl tento přechod od rukopisu ke knize obzvlášť citlivý: čtenáři později často vnímali text jako přímý hlas dívky v úkrytu, ale samotná existence vydání závisela na uchování, výběru a redakční přípravě.
Kniha vydaná 25. června 1947 nesla nizozemský název *Het Achterhuis*, tedy „Zadní dům“ či „zadní trakt domu“. Vyšla v Amsterdamu, městě, kde Anne psala i se skrývala. Vydání bývá v dějinách nakladatelství často spojováno s nákladem zhruba 3 000 výtisků, tento údaj je ale vhodné brát opatrně, pokud není doložen kvalitními archivními nebo bibliografickými prameny. Jisté je samotné vydání knihy u Contact Publishing v uvedeném datu a místě.
První vydání ještě nepředstavovalo světový fenomén, jakým se deník stal později. Zásadní však bylo, že rukopis překročil hranici soukromého dokumentu. Jakmile byl vytištěn a distribuován, mohl vstoupit do knihoven, škol, domácností i dalších jazykových prostředí. Následující překlady a další edice proměnily původně lokální nizozemskou publikaci v mezinárodně známé svědectví.
Přitom je důležité zachovat přesnost. Anne Franková nebyla zveřejněna proto, že by sama mohla po válce svou knihu uvést do světa. Její text se dochoval navzdory přerušení života, které způsobila nacistická perzekuce. Publikace z roku 1947 tak vypovídá nejen o autorce, ale i o lidech a institucích, které rozhodly, že rukopisy budou zachovány, čteny a vydány.
První vydání *Het Achterhuis* zůstává důležité proto, že ukazuje, jak se osobní dokument stává součástí veřejného historického záznamu. Deník není jen nalezený text; je to také text uchovaný, předaný a připravený k publikaci. Každý z těchto kroků ovlivňuje, jak se minulost dostává k dalším generacím.
Vzdělávání o holokaustu dlouhodobě pracuje nejen s úředními dokumenty a statistikami, ale i s individuálními svědectvími. Deník Anne Frankové se stal jedním z nejznámějších příkladů toho, jak osobní psaní dokáže přiblížit historickou zkušenost v měřítku jednoho života. Muzea, archivy i školy jej využívají právě proto, že spojuje konkrétní místo, konkrétní čas a konkrétní hlas.
Zároveň příběh vydání připomíná význam nakladatelské a překladové sítě v poválečné Evropě. Bez nizozemského vydání z roku 1947 by pozdější mezinárodní oběh textu nevznikl v podobě, kterou dnes známe. Cesta od sešitů schovaných po zatčení k celosvětově čtené knize vede přes rozhodnutí jednotlivců, práci editorů a možnost, aby lokální dokument našel čtenáře daleko za místem svého vzniku.
Když se tedy připomíná den 25. června 1947, nejde jen o datum vydání jedné knihy. Je to také připomínka toho, jak křehké mohou být historické prameny a jak zásadní roli hraje jejich uchování. V případě Anne Frankové se z textu psaného v úkrytu stal jeden z nejznámějších osobních dokumentů 20. století.
Dne 25. června 1947 vydalo nakladatelství Contact v Amsterdamu knihu Het Achterhuis. Šlo o první nizozemské vydání textů Anne Frankové po válce.
Psaní vznikalo v tajném přístavku Secret Annex na adrese Prinsengracht 263 v Amsterdamu. Anne Franková tam byla v úkrytu v letech 1942 až 1944.
Po zatčení obyvatel úkrytu 4. srpna 1944 zachovala její papíry Miep Gies. Díky tomu se zápisky dochovaly až do poválečného období.
Po válce rukopisy obdržel Otto Frank, jediný známý přeživší z osmi ukrývaných osob. Právě on je pro vydání připravil a spolupracoval na jejich knižní podobě.
První nizozemské vydání z roku 1947 je často uváděno s nákladem asi 3 000 výtisků. Tento údaj je ale vhodné ověřit v archivních nebo bibliografických zdrojích.
Nesložil jsi jen obraz vydání knihy, ale i okamžik, kdy se soukromé válečné zápisky Anne Frankové začaly měnit ve veřejné svědectví o pronásledování za nacistické okupace.
Význam vydání nespočívá jen v samotném textu, ale i v cestě, kterou musel ujít od zachovaných listů k tištěné knize. Do historického záznamu se osobní svědectví dostává prostřednictvím lidí, kteří je uchovají, uspořádají a zveřejní. Právě tato posloupnost ukazuje, že kolektivní paměť nevzniká automaticky, ale také díky poválečným redakčním a nakladatelským rozhodnutím.
Po zatčení ukrývané skupiny 4. srpna 1944 uchovala Anne Frankové rukopisy Miep Giesová.