Hillary a Tenzing Norgay vystoupili na vrchol Everestu

Video puzzle

Dne 29. května 1953 dosáhli Edmund Hillary a Tenzing Norgay vrcholu Mount Everestu v Himálaji jako členové britské expedice vedené Johnem Huntem. Hora leží na hranici Nepálu a Tibetu a už desítky let představovala mimořádně obtížný cíl pro horolezce i organizátory velkých výprav. Úspěch z roku 1953 nepřišel jako náhlý průlom, ale jako výsledek dlouhého řetězce průzkumů, neúspěšných pokusů a pečlivě řízené expedice, která musela rozhodovat o lidech, zásobách i kyslíku vysoko nad hranicí 8 000 metrů.

Everest už měl za sebou dlouhou historii pokusů. Britské průzkumy z 20. let 20. století hledaly cesty z tibetské strany a slavnou, ale tragickou součástí těchto dějin se stala expedice z roku 1924, při níž zahynuli George Mallory a Andrew Irvine. Po změnách přístupu do oblasti se pozornost přesunula k jižní trase z Nepálu. Průzkum v roce 1951 ukázal, že přístup přes ledopád Khumbu, Západní kotel a Jižní sedlo může být schůdnou cestou k vrcholu. Důležité zkušenosti přinesly také švýcarské expedice v roce 1952, na nichž se podílel i Tenzing Norgay.

Když John Hunt připravoval britskou expedici pro rok 1953, nešlo jen o otázku toho, kdo bude dost silný pro závěrečný výstup. Bylo třeba vybudovat systém táborů, dopravit materiál do velké výšky, rozdělit úkoly mezi členy výpravy a šerpské nosiče a zároveň zvolit strategii použití kyslíkových přístrojů. Ve vysoké nadmořské výšce se i běžné úkony zpomalují, počasí se může rychle změnit a každá chyba stojí čas i síly. Na Everestu navíc úspěch neznamená jen stanout na vrcholu, ale také se odtud bezpečně vrátit.

Britská expedice postupovala po trase přes Jižní sedlo. Jednotlivé tábory vznikaly postupně a jejich zásobování vyžadovalo opakované výstupy s nákladem. Taková práce bývá ve veřejné paměti méně viditelná než samotný vrcholový den, ale bez ní by se žádný pokus nemohl uskutečnit. Huntova výprava se opírala o týmový model, v němž vrcholový úspěch závisel na činnosti mnoha lidí: těch, kdo hledali stopu, nesli kyslík a stany, připravovali vyšší tábory a vraceli se dolů pro další vybavení.

První vrcholový pokus podnikli 28. května 1953 Tom Bourdillon a Charles Evans. Dostali se velmi vysoko a přiblížili se vrcholu, ale nakonec se museli obrátit pod ním. Tím se možnosti expedice výrazně zúžily. Času nebylo nazbyt, zásoby byly omezené a každý další pokus znamenal další zatížení lidí i materiálu. Neúspěch prvního dvojčlenného týmu zároveň ukázal, jak těsně se na takové hoře pohybuje hranice mezi postupem a nutností ustoupit.

Další dvojicí se stali Edmund Hillary z Nového Zélandu a Tenzing Norgay, zkušený himálajský horolezec, který už měl za sebou účast na několika významných expedicích. Z vysokého tábora vyrazili ráno 29. května. Nacházeli se v takzvané zóně smrti, kde je vzduch natolik řídký, že lidský organismus funguje jen s velkým omezením. Každý krok vyžadoval soustředění, tempo bylo pomalé a zásadní bylo, aby vydržel kyslík a aby se cesta neuzavřela kvůli sněhu, ledu nebo technicky obtížnému místu ve skále.

Výstup vedl strmým terénem ze sněhu, ledu i skály. Pozdější vyprávění a fotografie pomohly veřejnosti vytvořit si obraz o posledních metrech pod vrcholem, ale v samotném okamžiku šlo především o sérii praktických rozhodnutí: kudy pokračovat, jak šetřit síly a jak nepřekročit hranici, za níž by už nezbylo dost energie na sestup. V takové výšce se každé zdržení násobí a drobný problém s vybavením může znamenat konec pokusu.

Hillary a Tenzing Norgay vrcholu dosáhli a jejich výstup se stal první oficiálně potvrzenou úspěšnou expedicí na nejvyšší horu světa. Jejich úkol tím ale neskončil. Aby měl výkon skutečný význam, museli sestoupit živí, vrátit se k ostatním a podat ověřitelnou zprávu o tom, co se nahoře odehrálo. U výstupů nad 8 000 metrů není sestup dodatkem k hlavnímu výkonu, ale jeho stejně nebezpečnou součástí.

Zpráva o úspěchu rychle obletěla svět a stala se jednou z nejznámějších událostí dějin horolezectví. Veřejnost vnímala vrchol jako symbol lidské vytrvalosti, ale samotná expedice dobře věděla, že za tímto symbolem stojí roky hledání správné trasy a mnoho předchozích nezdarů. Jižní přístup přes Nepál nebyl improvizovaným řešením roku 1953; opíral se o průzkum z roku 1951 i o zkušenosti švýcarských expedic z roku 1952.

Pozdější vyprávění o Everestu se často soustředila na jednotlivce, přestože výstup z roku 1953 byl zjevně týmovým výkonem. Otázky uznání a pořadí na vrcholu byly v dalších letech opakovaně probírány, ale doložené prameny vedou především k tomu, že Hillary a Tenzing uspěli společně jako vrcholová dvojice v rámci širší expedice vedené Huntem. Právě tato kombinace osobní odvahy a kolektivní organizace pomáhá vysvětlit, proč se výstup stal tak trvalou součástí moderních dějin objevování.

Proč na tom stále záleží

Výstup z 29. května 1953 zůstává důležitým referenčním bodem pro vysokohorské expedice. Ukázal, jak zásadní jsou logistika, budování táborů, rozdělení vrcholových dvojic a promyšlené používání kyslíku. V tomto směru nešlo jen o sportovní výkon, ale také o model organizace práce ve výšce, kde je každé rozhodnutí drahé a obtížně napravitelné.

Událost také formovala způsob, jakým si veřejnost představuje himálajské horolezectví. Reportáže, fotografie a pozdější memoáry vytvořily obraz Everestu jako místa, kde se spojují průzkum, technická příprava a krajní fyzická zátěž. Tenzing Norgay navíc později zveřejnil vlastní pohled na výstup v knize *Tiger of the Snows* z roku 1955, což pomohlo rozšířit soubor dobových svědectví o expedici.

Stále se k této události vrací i debata o tom, jak přisuzovat zásluhy za týmové úspěchy. Everest z roku 1953 připomíná, že veřejnost často hledá jediného hrdinu, zatímco skutečný výsledek bývá závislý na širší skupině lidí, na předchozích výpravách i na rozhodnutích učiněných dávno před samotným vrcholovým dnem. Právě proto je tento výstup dodnes připomínán nejen jako slavný okamžik na vrcholu, ale i jako vyvrcholení dlouhého procesu hledání cesty na střechu světa.