Zahrajte si relaxační 3D puzzle online přímo v prohlížeči. Bez stahování — stačí si vybrat obrázek a začít skládat.
Načítání...
Hillary a Tenzing Norgay vystoupili na vrchol Everestu
Nejslavnější výstup na světě nezačal na vrcholu. Rozhodovalo se už dávno před posledními kroky ve výšce nad 8 000 metrů.
Hillary a Tenzing Norgay při úspěšném výstupu na Mount Everest v roce 1953.
Dne 29. května 1953 dosáhli Edmund Hillary a Tenzing Norgay vrcholu Mount Everestu v Himálaji jako členové britské expedice vedené Johnem Huntem. Hora leží na hranici Nepálu a Tibetu a už desítky let představovala mimořádně obtížný cíl pro horolezce i organizátory velkých výprav. Úspěch z roku 1953 nepřišel jako náhlý průlom, ale jako výsledek dlouhého řetězce průzkumů, neúspěšných pokusů a pečlivě řízené expedice, která musela rozhodovat o lidech, zásobách i kyslíku vysoko nad hranicí 8 000 metrů.
Everest už měl za sebou dlouhou historii pokusů. Britské průzkumy z 20. let 20. století hledaly cesty z tibetské strany a slavnou, ale tragickou součástí těchto dějin se stala expedice z roku 1924, při níž zahynuli George Mallory a Andrew Irvine. Po změnách přístupu do oblasti se pozornost přesunula k jižní trase z Nepálu. Průzkum v roce 1951 ukázal, že přístup přes ledopád Khumbu, Západní kotel a Jižní sedlo může být schůdnou cestou k vrcholu. Důležité zkušenosti přinesly také švýcarské expedice v roce 1952, na nichž se podílel i Tenzing Norgay.
Když John Hunt připravoval britskou expedici pro rok 1953, nešlo jen o otázku toho, kdo bude dost silný pro závěrečný výstup. Bylo třeba vybudovat systém táborů, dopravit materiál do velké výšky, rozdělit úkoly mezi členy výpravy a šerpské nosiče a zároveň zvolit strategii použití kyslíkových přístrojů. Ve vysoké nadmořské výšce se i běžné úkony zpomalují, počasí se může rychle změnit a každá chyba stojí čas i síly. Na Everestu navíc úspěch neznamená jen stanout na vrcholu, ale také se odtud bezpečně vrátit.
Britská expedice postupovala po trase přes Jižní sedlo. Jednotlivé tábory vznikaly postupně a jejich zásobování vyžadovalo opakované výstupy s nákladem. Taková práce bývá ve veřejné paměti méně viditelná než samotný vrcholový den, ale bez ní by se žádný pokus nemohl uskutečnit. Huntova výprava se opírala o týmový model, v němž vrcholový úspěch závisel na činnosti mnoha lidí: těch, kdo hledali stopu, nesli kyslík a stany, připravovali vyšší tábory a vraceli se dolů pro další vybavení.
První vrcholový pokus podnikli 28. května 1953 Tom Bourdillon a Charles Evans. Dostali se velmi vysoko a přiblížili se vrcholu, ale nakonec se museli obrátit pod ním. Tím se možnosti expedice výrazně zúžily. Času nebylo nazbyt, zásoby byly omezené a každý další pokus znamenal další zatížení lidí i materiálu. Neúspěch prvního dvojčlenného týmu zároveň ukázal, jak těsně se na takové hoře pohybuje hranice mezi postupem a nutností ustoupit.
Další dvojicí se stali Edmund Hillary z Nového Zélandu a Tenzing Norgay, zkušený himálajský horolezec, který už měl za sebou účast na několika významných expedicích. Z vysokého tábora vyrazili ráno 29. května. Nacházeli se v takzvané zóně smrti, kde je vzduch natolik řídký, že lidský organismus funguje jen s velkým omezením. Každý krok vyžadoval soustředění, tempo bylo pomalé a zásadní bylo, aby vydržel kyslík a aby se cesta neuzavřela kvůli sněhu, ledu nebo technicky obtížnému místu ve skále.
Výstup vedl strmým terénem ze sněhu, ledu i skály. Pozdější vyprávění a fotografie pomohly veřejnosti vytvořit si obraz o posledních metrech pod vrcholem, ale v samotném okamžiku šlo především o sérii praktických rozhodnutí: kudy pokračovat, jak šetřit síly a jak nepřekročit hranici, za níž by už nezbylo dost energie na sestup. V takové výšce se každé zdržení násobí a drobný problém s vybavením může znamenat konec pokusu.
Hillary a Tenzing Norgay vrcholu dosáhli a jejich výstup se stal první oficiálně potvrzenou úspěšnou expedicí na nejvyšší horu světa. Jejich úkol tím ale neskončil. Aby měl výkon skutečný význam, museli sestoupit živí, vrátit se k ostatním a podat ověřitelnou zprávu o tom, co se nahoře odehrálo. U výstupů nad 8 000 metrů není sestup dodatkem k hlavnímu výkonu, ale jeho stejně nebezpečnou součástí.
Zpráva o úspěchu rychle obletěla svět a stala se jednou z nejznámějších událostí dějin horolezectví. Veřejnost vnímala vrchol jako symbol lidské vytrvalosti, ale samotná expedice dobře věděla, že za tímto symbolem stojí roky hledání správné trasy a mnoho předchozích nezdarů. Jižní přístup přes Nepál nebyl improvizovaným řešením roku 1953; opíral se o průzkum z roku 1951 i o zkušenosti švýcarských expedic z roku 1952.
Pozdější vyprávění o Everestu se často soustředila na jednotlivce, přestože výstup z roku 1953 byl zjevně týmovým výkonem. Otázky uznání a pořadí na vrcholu byly v dalších letech opakovaně probírány, ale doložené prameny vedou především k tomu, že Hillary a Tenzing uspěli společně jako vrcholová dvojice v rámci širší expedice vedené Huntem. Právě tato kombinace osobní odvahy a kolektivní organizace pomáhá vysvětlit, proč se výstup stal tak trvalou součástí moderních dějin objevování.
Výstup z 29. května 1953 zůstává důležitým referenčním bodem pro vysokohorské expedice. Ukázal, jak zásadní jsou logistika, budování táborů, rozdělení vrcholových dvojic a promyšlené používání kyslíku. V tomto směru nešlo jen o sportovní výkon, ale také o model organizace práce ve výšce, kde je každé rozhodnutí drahé a obtížně napravitelné.
Událost také formovala způsob, jakým si veřejnost představuje himálajské horolezectví. Reportáže, fotografie a pozdější memoáry vytvořily obraz Everestu jako místa, kde se spojují průzkum, technická příprava a krajní fyzická zátěž. Tenzing Norgay navíc později zveřejnil vlastní pohled na výstup v knize *Tiger of the Snows* z roku 1955, což pomohlo rozšířit soubor dobových svědectví o expedici.
Stále se k této události vrací i debata o tom, jak přisuzovat zásluhy za týmové úspěchy. Everest z roku 1953 připomíná, že veřejnost často hledá jediného hrdinu, zatímco skutečný výsledek bývá závislý na širší skupině lidí, na předchozích výpravách i na rozhodnutích učiněných dávno před samotným vrcholovým dnem. Právě proto je tento výstup dodnes připomínán nejen jako slavný okamžik na vrcholu, ale i jako vyvrcholení dlouhého procesu hledání cesty na střechu světa.
Edmund Hillary a Tenzing Norgay tehdy dokončili výstup na vrchol Mount Everestu. Šlo o součást britské expedice z roku 1953 vedené Johnem Huntem.
Výpravu vedl plukovník John Hunt. Hillary a Tenzing byli dvojice, která na vrchol vystoupila 29. května 1953.
Expedice použila trasu přes South Col z Nepálu. Opírala se o průzkum z roku 1951 a o zkušenosti z švýcarských expedic v roce 1952.
Dne 28. května 1953 se Tom Bourdillon a Charles Evans vrátili zpět pod vrcholem po předchozím pokusu o dosažení vrcholu. Tím se pro expedici zúžily další možnosti.
Kyslíková strategie byla pro expedici důležitá při volbě vrcholového týmu i při samotném postupu ve velké výšce. Výstup závisel na tom, zda kyslík vydrží a cesta zůstane průchodná.
Nesložil jsi jen cestu na vrchol, ale i okamžik, který závisel na předchozích pokusech, pečlivém plánování a bezpečném návratu dolů.
Výstup na Everest se často vypráví jako jediný rozhodující okamžik, ve skutečnosti ale navazoval na roky hledání vhodné trasy, zkoušení postupů a neúspěšných pokusů. Vrchol byl viditelným výsledkem širší expediční práce: budování táborů, přenášení nákladů, volby vrcholových dvojic i práce s kyslíkem. Právě proto se tato událost dodnes připomíná nejen jako výkon dvou lidí, ale i jako příklad toho, jak se v týmové expedici rozděluje zásluha za úspěch.
Den před úspěšným výstupem se Tom Bourdillon a Charles Evans otočili pod vrcholem a expedici tak zůstal už jen velmi úzký prostor pro další pokus.