U-9 potopila tři britské křižníky v Severním moři

Dne 22. září 1914 došlo v jižní části Severního moře v oblasti Broad Fourteens k události, která patřila k prvním velkým ponorkovým akcím první světové války. Německá ponorka SM U-9 pod velením kapitänleutnanta Otta Weddigena zaútočila na britskou 7. křižníkovou eskadru a během přibližně jedné hodiny potopila tři obrněné křižníky Royal Navy: HMS *Aboukir*, HMS *Hogue* a HMS *Cressy*. Zahynulo přibližně 1 400 britských námořníků.

Hlídka v Broad Fourteens

Na samém počátku války zůstávalo mnoho námořních představ o boji na moři stále spojeno především s hladinovými loděmi. Hlídky, průzkum i ochrana obchodních cest vycházely z předpokladu, že největší hrozbu představují nepřátelské křižníky nebo bitevní lodě. Ponorky sice už byly známou zbraní, ale jejich schopnost rychle a rozhodujícím způsobem zasáhnout větší válečné lodě v otevřeném moři ještě nebyla plně promítnuta do každodenní praxe.

Britská 7. křižníková eskadra operovala v Severním moři jako součást hlídkové činnosti. Její obrněné křižníky byly velké jednotky, určené pro službu na širém moři, ale zároveň patřily ke starším lodím. Ráno 22. září se *Aboukir*, *Hogue* a *Cressy* pohybovaly v prostoru, kde je zachytila U-9. Pro Weddigena šlo o riskantní situaci: jediná ponorka měla zaútočit proti několika válečným lodím, které ji v případě odhalení mohly ostřelovat nebo se ji pokusit taranovat.

První zásah dostala *Aboukir*. Torpédo udeřilo a loď začala nabírat vodu. V prvních okamžicích nebylo britské straně zcela jasné, co se stalo. Úder mohl být vyložen i jako následek miny, což nebylo v tehdejších podmínkách nemožné vysvětlení. Tento počáteční omyl ovlivnil bezprostřední reakci eskadry. Místo okamžitého rozptýlení a hledání neviditelného útočníka se pozornost soustředila na pomoc zasažené lodi a jejímu mužstvu.

Záchrana, z níž se stal cíl

*Aboukir* se po zásahu potopila a na hladině zůstaly stovky mužů čekajících na záchranu. *Hogue* zastavila, aby přeživší nabrala. V lidském i námořním smyslu šlo o pochopitelné rozhodnutí. Posádky válečných lodí byly vycvičeny pomáhat vlastním lidem na moři a v prvních týdnech války ještě nebyla nová pravidla ponorkového nebezpečí pevně zažitá. Právě v této chvíli se však záchranná akce změnila v další příležitost pro útok.

U-9 znovu vystřelila a zasáhla *Hogue*. Zastavený nebo zpomalený křižník představoval pro ponorku snazší cíl než loď, která by manévrovala vysokou rychlostí. *Hogue* byla torpédována během pokusu o záchranu mužů z *Aboukir* a také ona se začala ztrácet. Místo jedné zasažené lodi tak britská eskadra čelila rychle se rozvíjející katastrofě.

Tři křižníky pryč za hodinu

Třetí křižník, *Cressy*, v prostoru zůstal. I on byl nasazen k pomoci a současně se pokoušel reagovat na hrozbu, která už byla zřejmější než při prvním zásahu. U-9 však dokázala zaútočit znovu. *Cressy* byla torpédována a později se potopila rovněž. Během jediného dopoledne tak Royal Navy přišla o tři velké obrněné křižníky ve stejné akci.

Síla tohoto střetnutí nespočívala jen v počtu ztracených lodí, ale i v tom, jak jasně odhalilo slabiny tehdejších postupů. To, co začalo jako pokus zachránit trosečníky, vedlo kvůli přítomnosti ponorky k dalším zásahům. Rozhodnutí britských velitelů nevycházela z lhostejnosti nebo nekompetence, ale z prostředí, v němž se starší námořní zvyklosti střetly s novou technikou války. Ponorka mohla zůstat skrytá, udeřit opakovaně a využít i okamžiků, které by v jiném typu námořního boje patřily čistě záchraně posádek.

Nový druh námořní války

Pro Otta Weddigena a jeho posádku znamenala akce mimořádný operační úspěch. Z hlediska širších dějin války ale měla větší význam než jen osud jednoho velitele či jedné hlídky. Událost z 22. září 1914 přiměla námořní velení i veřejnost přehodnotit představy o bezpečnosti velkých hladinových lodí. Bylo zřejmé, že i jednotlivá ponorka může v příznivých podmínkách způsobit ztráty, které by dříve byly spojovány spíše s bojem větších svazů.

Ztráta *Aboukir*, *Hogue* a *Cressy* byla v Británii okamžitě předmětem pozornosti. Šlo o viditelný a bolestný důkaz, že válka na moři nebude probíhat jen podle dosavadních zkušeností. V Admiralitě následovalo zkoumání hlídkové praxe i otázky, jak mají lodě reagovat při torpédovém útoku a při záchraně trosečníků v prostoru, kde může stále číhat další nebezpečí.

Proč na tom stále záleží

Potopení tří britských křižníků ponorkou U-9 zůstává důležitým příkladem technologické změny v námořní válce 20. století. Ukazuje, že nová zbraň nemusí být zpočátku největší nebo nejpočetnější, aby zásadně proměnila způsob uvažování o boji. Ponorky změnily hlídkové postupy, potřebu doprovodu i to, jak se na moři provádějí záchranné operace v bojové zóně.

Tato akce je dodnes připomínána také při studiu zranitelnosti velkých hladinových lodí vůči útoku zpod hladiny. Vojenská hodnota obrněného křižníku se neměřila jen jeho děly, pancířem nebo rychlostí, ale nově i tím, zda dokáže čelit hrozbě, kterou nemusí vůbec spatřit. Právě tato změna patří k důvodům, proč je střet v Broad Fourteens považován za jeden z raných momentů, kdy se pravidla námořního boje začala viditelně přepisovat.

Příběh z 22. září 1914 proto není jen epizodou z úvodu první světové války. Je to také připomínka, že vojenské instituce se musí učit reagovat na nové technologie rychleji, než dovolují staré návyky. V Severním moři se tehdy během jediného rána ukázalo, jak vysokou cenu může mít zpoždění mezi vznikem nové zbraně a pochopením jejích skutečných důsledků.