Začátek druhé bitvy na Marně

Německý útok u Remeše, Marny a v Champagne zahájil 15. července 1918 bitvu.

Dne 15. července 1918 zahájily německé armády velkou ofenzivu v prostoru řeky Marny a v Champagne na severovýchodě Francie. Tím začala druhá bitva na Marně, jedna z klíčových operací posledního roku první světové války na západní frontě. Útok směřoval proti francouzským postavením východně od Remeše i podél dalších úseků fronty na Marně a od počátku bylo zřejmé, že nejde o omezený výpad, ale o další rozsáhlý pokus změnit průběh války vojenským průlomem.

Léto roku 1918 přišlo po sérii německých jarních ofenziv, které sice přinesly územní zisky, ale zároveň silně zatížily mužstvo, zásobování i velení. Generál Erich Ludendorff, který řídil německé jarní a letní útoky, se přesto rozhodl pro další velkou operaci. Německé velení hledalo způsob, jak znovu převzít iniciativu dříve, než se plně projeví rostoucí síla spojeneckých armád. V červenci už však situace nebyla stejná jako na jaře. Spojenci měli lépe sladěné velení a francouzská obrana byla v některých úsecích pečlivě připravena na další úder.

Zeměpisně se těžiště bojů soustředilo na dva propojené prostory. Jedním byl úsek kolem Marny, řeky, která už byla symbolem dřívějších bojů z roku 1914. Druhým byla Champagne, oblast východně od Remeše, kde německý útok narazil na francouzskou Čtvrtou armádu. Té velel generál Henri Gouraud, jehož jméno je s otevřením bitvy úzce spojeno. Právě v Champagne se ukázalo, jak důležitá může být obrana založená na přípravě, informacích o protivníkovi a promyšleném rozmístění sil.

Německý plán vycházel z představy, že silným tlakem na více úsecích fronty oslabí francouzské síly a vynutí si operační průlom. Takový postup ale vyžadoval rychlost, přesnou souhru a dostatek čerstvých rezerv. To vše bylo v létě 1918 stále obtížnější. Na západní frontě už několik let dominovala zákopová válka, v níž se opakovaně ukazovalo, jak nesnadné je prorazit připravené linie obrany. Každá nová ofenziva proto představovala nejen vojenské riziko, ale i rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky pro celou kampaň.

Na spojenecké straně měl v červenci 1918 klíčovou úlohu maršál Ferdinand Foch, který působil jako vrchní velitel spojeneckých vojsk na západní frontě. Jednotné nebo alespoň těsně koordinované velení bylo důležité právě v okamžiku, kdy bylo třeba čelit dalšímu německému soustředěnému útoku. Fochova role nespočívala v taktickém řízení každého úseku, ale v širším sladění francouzských a spojeneckých sil, v rozhodování o rezervách a v přípravě dalšího postupu. Druhá bitva na Marně tak nebyla jen střetem armád v poli, ale i zkouškou toho, jak účinně dokáže koalice řídit válku v rozhodující fázi.

Samotné zahájení ofenzivy 15. července ukázalo rozdílné podmínky na jednotlivých úsecích. V prostoru Champagne se německý útok střetl s francouzskou obranou, která byla připravena na intenzivní nápor. V jiných sektorech na Marně boj pokračoval za cenu značného nasazení obou stran. Pro německé velení byla rozhodující otázka jednoduchá, i když obtížně řešitelná: podaří se tentokrát proměnit počáteční útok ve skutečný průlom? Pokud ne, znamenalo by to další ztráty bez dosažení hlavního cíle.

Právě tento okamžik dává začátku bitvy jeho historickou váhu. Německá armáda ještě měla schopnost zahájit velkou operaci, ale čelila stále lépe organizované obraně. Dosavadní ofenzivy z roku 1918 ukázaly, že i úspěch v prvních dnech nemusí stačit, pokud chybějí prostředky k dlouhodobému využití průlomu. Na Marně a u Remeše se tak střetly nejen armády, ale i dva odlišné vývojové směry války: snaha rozhodnout konflikt posledními útoky na jedné straně a rostoucí schopnost obrany a koordinace na straně druhé.

V následujících dnech se ukázalo, že německá ofenziva nenaplní očekávání rozhodujícího zlomu. Už samotné otevření bitvy však vytvořilo podmínky pro další krok spojenců. Dne 18. července zahájily spojenecké síly protiútok, který změnil dynamiku celé operace. Druhá bitva na Marně se tím stala součástí širšího přechodu od německé iniciativy k postupnému spojeneckému tlaku, jenž později vyústil v ofenzivy závěrečných měsíců války.

Proč na tom stále záleží

Začátek druhé bitvy na Marně je dodnes významný především jako příklad toho, jak velké operace závisí nejen na počtu vojáků, ale i na kvalitě velení, načasování a stavu protivníkovy obrany. Červencový útok z roku 1918 bývá studován jako ukázka mezí útočné války proti připraveným pozicím. Ani rozsáhlé nasazení sil samo o sobě nezaručovalo průlom, pokud obrana správně odhadla směr útoku a dokázala své prostředky soustředit v rozhodujícím prostoru.

Stejně důležitá je i otázka spojeneckého velení. Přítomnost Ferdinanda Focha v roli vrchního velitele pomáhá historikům sledovat, jak se na západní frontě proměňovala koordinace mezi armádami různých států. V roce 1918 už nešlo jen o obranu jednotlivých úseků, ale o širší řízení celé fronty, o přesuny rezerv a o schopnost využít okamžik, kdy protivník ztrácí sílu.

Druhá bitva na Marně navíc tvoří přímou spojku mezi letními operacemi roku 1918 a závěrečnou fází války. Neznamenala sama o sobě okamžitý konec bojů, ale patří do sledu událostí, které vedly k následné Stodenní ofenzivě a nakonec k příměří z 11. listopadu 1918. Když se proto mluví o obratu na západní frontě, datum 15. července 1918 zůstává jedním z důležitých výchozích bodů: dnem, kdy Německo zahájilo další velký útok, ale zároveň vstoupilo do fáze války, v níž se jeho možnosti rozhodujícím způsobem zužovaly.