Valné shromáždění OSN přijalo Agendu 2030

Dne 25. září 2015 přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů v sídle OSN v New Yorku dokument nazvaný „Proměna našeho světa: Agenda 2030 pro udržitelný rozvoj“. Schválení přišlo během sedmdesátého zasedání Valného shromáždění a podpořilo jej všech 193 členských států OSN. Výsledkem byl společný rámec, který stanovil 17 cílů udržitelného rozvoje a 169 konkrétních dílčích cílů pro období do roku 2030.

Po miléniových cílech

Na první pohled šlo o diplomatický text, jakých OSN vytváří mnoho. V tomto případě však dokument spojil do jedné struktury témata, která se často projednávala odděleně: chudobu, zdraví, vzdělávání, nerovnost, hospodářský rozvoj, životní prostředí, klima i mezinárodní spolupráci. Právě tato snaha dát velmi rozdílným prioritám jednotnou podobu představovala hlavní náročnost celého procesu.

Přijetí Agendy 2030 nenastalo ve vzduchoprázdnu. Navazovalo na Rozvojové cíle tisíciletí, které OSN přijala v roce 2000. Ty se soustředily především na snižování chudoby a zlepšování základních sociálních ukazatelů. V následujících letech se ale stále více ukazovalo, že debata o rozvoji nemůže zůstat omezena jen na několik vybraných oblastí a na rozdělení světa na dárce a příjemce pomoci. Do popředí se dostávaly otázky udržitelnosti, spotřeby, výroby, správy věcí veřejných i rozdílů uvnitř jednotlivých států.

Vyjednávání univerzálního textu

Důležitým mezníkem byla konference Rio+20 v roce 2012 a její výstup „The Future We Want“. Právě tam se výrazněji prosadila představa, že nový mezinárodní rozvojový rámec má být univerzální. To znamenalo, že se nebude vztahovat jen na nejchudší země, ale na všechny členské státy OSN. Takový posun nebyl jen jazykovou změnou. Znamenal, že bohatší státy už neměly vystupovat pouze jako podporovatelé rozvoje jinde, ale také jako země, které samy nesou odpovědnost za naplňování společných cílů.

V letech 2014 a 2015 následovala intenzivní vyjednávání o podobě konečného textu. Jednalo se o to, jak široký rámec má být, jak konkrétně mají být cíle formulovány a zda bude možné vytvořit dokument přijatelný pro 193 členských států s odlišnými hospodářskými, sociálními i environmentálními zájmy. Každá změna formulace mohla mít politický význam. Příliš obecný text by působil neurčitě, příliš úzký by zase mohl ztratit podporu části států.

Sedmnáct cílů, 169 dílčích cílů

Mezi významné institucionální postavy patřil tehdejší generální tajemník OSN Ban Ki-moon, který podporoval vznik nové rozvojové agendy, a Mogens Lykketoft, předseda sedmdesátého zasedání Valného shromáždění, během něhož byla agenda přijata. Důležitou roli v procesu vedla také Amina J. Mohammed jako zvláštní poradkyně generálního tajemníka pro plánování rozvoje po roce 2015. Tito představitelé nebyli autory agendy v jednoduchém smyslu, ale pomáhali držet pohromadě složitý mnohostranný proces, v němž bylo třeba převést široké politické představy do společně přijatelného textu.

Samotný dokument stanovil 17 cílů a 169 dílčích cílů. Tato číselná struktura byla jedním z jeho nejdůležitějších rysů. Agenda se nesnažila pouze vyjmenovat přání nebo zásady. Vytvořila systematický rámec, v němž bylo možné jednotlivé oblasti pojmenovat, propojit a později také sledovat. Cíle zahrnovaly odstranění chudoby, zajištění kvalitního vzdělávání, podporu zdraví, rovnosti žen a mužů, přístup k vodě a energii, důstojnou práci, odpovědnou výrobu a spotřebu, opatření v oblasti klimatu i posilování partnerství mezi státy a institucemi.

Rámec, který instituce stále používají

Tím se Agenda 2030 odlišovala od volnějších prohlášení. Jejím jádrem nebyla jen shoda na obecném směru, ale i rozhodnutí použít společný jazyk cílů, ukazatelů a následného hodnocení. To bylo důležité právě proto, že bez společné struktury by mezinárodní dohoda mohla zůstat spíše symbolem než pracovním nástrojem.

Přijetí v září 2015 navíc přišlo v roce, kdy se v mezinárodní politice současně řešily i další otázky dlouhodobého uspořádání. O několik měsíců později byla přijata také Pařížská dohoda o klimatu. Agenda 2030 tak zapadla do širší snahy vytvořit rámce, které by dávaly různým oblastem globální politiky srozumitelnější a měřitelnější podobu.

Proč na tom stále záleží

Agenda 2030 zůstává důležitá především proto, že poskytla společný referenční rámec pro velmi rozdílné instituce. Vlády, agentury OSN, nevládní organizace i další aktéři díky ní získali sadu pojmů a kategorií, podle nichž lze plánovat programy, připravovat zprávy a porovnávat výsledky. I tam, kde se jednotlivé státy liší v prioritách nebo v tempu plnění, jazyk 17 cílů a 169 dílčích cílů vytváří sdílenou základnu pro debatu.

Její význam spočívá také v tom, že proměnila širokou představu o rozvoji v číslovaný a sledovatelný rámec. Mezinárodní instituce často pracují s velmi obecnými principy, ale Agenda 2030 ukázala, jak lze takové principy převést do standardizovaného politického jazyka. Z toho pak vycházejí ukazatele, národní přehledy i dobrovolná hodnocení projednávaná na fórech OSN.

Současně je to dokument, na němž je dobře vidět povaha mnohostranné diplomacie. Jeho přijetí neznamenalo vyřešení všech problémů, které popisuje. Znamenalo ale dosažení konsenzu o tom, jak mají být tyto problémy společně pojmenovány a jak je lze zasadit do jednoho rámce. V prostředí 193 členských států je právě taková shoda sama o sobě významným výsledkem.

Agenda 2030 se proto připomíná nejen jako rezoluce přijatá v jednom zářijovém dni v New Yorku, ale jako dokument, který dlouhodobě ovlivnil způsob, jakým státy a mezinárodní organizace mluví o rozvoji, měření pokroku a společné odpovědnosti.