Jan Pavel II blahořečil Vasiľa Hopka a Zdenku Schelingovou

Dne 14. září 2003 sloužil papež Jan Pavel II. při své pastorační návštěvě Slovenska venkovní mši v bratislavské Petržalce. Právě při této bohoslužbě veřejně blahořečil dvě osobnosti spojené s církevními dějinami Slovenska 20. století: řeckokatolického biskupa Vasiľa Hopka a řeholní sestru Zdenku Schelingovou. Obřad měl náboženský význam, ale zároveň se stal i výrazným aktem veřejné paměti, protože oba nově blahořečení byli připomenuti v souvislosti s perzekucí za komunistického režimu v Československu.

Papežská mše v Petržalce

Událost byla součástí papežovy cesty na Slovensko v září 2003, tedy v době, kdy se země už více než deset let nacházela v podmínkách demokratického státu a otevřeněji se vracela k otázkám své nedávné minulosti. V takovém prostředí získala beatifikace zvláštní rozměr. Nešlo jen o církevní proceduru určenou věřícím, ale také o veřejně sledovaný obřad, při němž se před širokým publikem znovu vyprávěly životní příběhy lidí postižených represí státu.

Samotná beatifikace v katolické církvi znamená formální uznání, že dotyčný může být veřejně uctíván v určitém rozsahu a že jeho život je předkládán jako příklad k následování. K takovému kroku vede dlouhý proces shromažďování svědectví, dokumentů a hodnocení života kandidáta. V Petržalce se tento obvykle spíše administrativní a církevně-právní postup proměnil v okamžik, který byl viditelný na celostátní úrovni.

Dvě kauzy, dvě církve

Vasiľ Hopko patřil k představitelům řeckokatolické církve v Československu. Tato církev byla v roce 1950 státní mocí potlačena a její struktury byly násilně rozrušeny. Duchovní byli zbavováni úřadů, internováni nebo vězněni a věřící byli vystaveni tlaku, aby přešli pod jinou církevní správu. Hopko byl v této době uvězněn a jeho osud se stal součástí širšího příběhu o zásahu komunistického státu proti náboženským institucím, které nebyly ochotny podřídit se jeho kontrole.

Zdenka Schelingová pocházela z římskokatolického prostředí a byla členkou Kongregace milosrdných sester svatého Kříže. Také ona byla vězněna komunistickými úřady. Zemřela v roce 1955, a její jméno se postupně stalo součástí paměti na pronásledování řeholnic a řeholníků v poválečném Československu. Tím, že byla blahořečena společně s Hopkem, dostala ceremonie dvojí rámec: připomněla jak zkušenost řeckokatolické církve po jejím násilném potlačení, tak zkušenost ženských řeholních společenství, která čelila státní represi jiným, ale souvisejícím způsobem.

Z archivů k oltáři

Právě spojení těchto dvou případů dalo události zvláštní podobu. Papež při jediné veřejné mši nepředstavil jen dvě individuální životní dráhy. Zároveň symbolicky propojil dvě linie slovenských a československých církevních dějin: východní katolickou tradici řeckokatolíků a latinskou tradici římskokatolické řeholní služby. V obou příbězích se objevovalo téma nátlaku, věznění a věrnosti vlastnímu přesvědčení pod režimem, který se snažil náboženský život podřídit státu.

Velké veřejné liturgie při papežských cestách bývají pečlivě připravované a mají několik rovin najednou. Jsou náboženskou slavností, diplomatickou událostí i mediálně sledovaným momentem. V Petržalce bylo navíc třeba v jednom obřadu představit dvě samostatné kauzy blahořečení tak, aby každá z nich zůstala rozpoznatelná. Výsledkem nebylo jen slavnostní vyhlášení jmen, ale také potvrzení, že církev považuje jejich životy za součást širšího historického svědectví.

Veřejné vzpomínání na represi

Pro Slovensko mělo místo i čas konání také svůj význam. Po roce 1989 se paměť na komunistické pronásledování stále více dostávala do veřejného prostoru prostřednictvím archivů, vzpomínkových akcí, publikací a církevních procesů. Beatifikace v roce 2003 tuto tendenci zesílila tím, že ji spojila s autoritou papeže a s hromadnou účastí věřících i veřejnosti. To, co dříve existovalo hlavně v osobních vzpomínkách, svědectvích komunit a církevních spisech, bylo najednou představeno jako oficiálně uznaná součást národně viditelné ceremonie.

Přitom nešlo o jednoduché shrnutí minulosti do jednoho příběhu. Připomínání komunistického období prostřednictvím náboženských postav vždy závisí na tom, jaké dokumenty jsou dochovány, jak jsou jednotlivé životy interpretovány a jakým jazykem se minulost veřejně popisuje. Právě proto měla beatifikace i rozměr rozhodnutí: Jan Pavel II. zvolil, že během své návštěvy Slovenska vyzdvihne právě tyto dvě postavy a dá jejich příběhům mimořádnou viditelnost.

Proč na tom stále záleží

Událost z 14. září 2003 ukazuje, jak mohou církevní procesy ovlivňovat veřejnou paměť. Beatifikace není pouze vnitřní záležitostí náboženské instituce. Ve chvíli, kdy se odehrává při papežské návštěvě a za účasti velkého shromáždění, stává se také veřejným sdělením o tom, které životní osudy mají být připomínány a v jakém rámci mají být chápány.

Zároveň tato ceremonie připomíná, jak postkomunistické společnosti znovu otevírají zkušenost represe. Někde tak činí prostřednictvím soudů, muzeí nebo archivních výzkumů, jinde skrze pamětní dny a náboženské obřady. Petržalská mše spojila liturgii s historickou vzpomínkou a ukázala, že i náboženský jazyk může fungovat jako způsob veřejného připomenutí minulosti.

Význam má i to, že byli společně blahořečeni představitelé řeckokatolického i římskokatolického prostředí. Tím se neztrácí rozdíl mezi jejich zkušenostmi, ale naopak se zviditelňuje rozmanitost církevních dějin na Slovensku. Událost tak nepřipomíná jen jednotlivé osoby, nýbrž i odlišné institucionální a duchovní tradice, které byly ve 20. století vystaveny tlaku státu.

Když se dnes na tuto mši vzpomíná, není důležitá jen jako jedna zastávka papežské cesty. Přetrvává také jako příklad okamžiku, kdy se osobní svědectví, církevní dokumentace a veřejný obřad spojily do jedné výrazné podoby historické paměti.